Všechno zlé… však to znáte :)

Na tento týden jsem si připravila jiný článek. Jelikož chci ale svými příspěvky reagovat na to, co se v mém životě aktuálně děje, rozhodla jsem se, že si ho schovám do zásoby na někdy příště 🙂

V březnu tomu budou dva roky, co jsem si domů přivezla ježečka. Lidé, kteří se o něm dozví se mě většinou ptají, jak jsem došla k tomu, že je zrovna ježek to pravé zvířátko pro mě a mého přítele. Na tenhle nápad mě přivedla kamarádka, která sama ježka měla, a díky které jsem se do těhle malých “upírků” zamilovala. Proč “upírků”? Viděli jste někdy ježčí zuby? 🙂

Ale abych se dostala k jádru věci. Chov ježků má svá úskalí, tak jako každý živý tvor jsou i oni náchylní k některým nemocem. Abych toto riziko eliminovala, rozhodla jsem se pro ježka z chovné stanice a doufala jsem, že se s Vilíkem, jak se můj ježeček jmenuje, vyhneme některým zdravotním problémům a nikdy nebudeme muset na veterinu.

Nikdy ale neříkej nikdy. Ve středu večer (ježci jsou tvorové aktivní převážně v podvečer a v noci) jsem se chtěla s Vilíkem pomazlit. K mému velkému zděšení jsem ale zjistila, že mhouří jedno očko, vytéká mu z něj nějaká tekutina a oproti druhému oku je nezvykle malé. Nastala panika. Na mysl mi totiž hned vyvstal “syndrom vybuchujících očí”, což je geneticky přenosná vada, která postihuje ježky, a kvůli které mohou přijít o zrak. Strach. Hrůza. Jako smyslů zbavená jsem běžela na internet a zjišťovala, kde máme v Praze veterinu, která se na tyhle malé tvory specializuje. Jednu jsem našla, jelikož byl ale večer, nebylo reálně, abychom s Vilíkem někam jeli. Přítel si naštěstí zachovával chladnou hlavu a byl schopný mě uklidňovat. Ten večer jsem se ale v duchu s Vilíkem už pomalu loučila…

Ráno jsem se hned běžela na ježečka podívat. Očko měl otevřené a přišlo mi, že už je to lepší. S přítelem jsme se tedy domluvili že nebudeme plašit a když se nám to večer nebude zdát, pojedeme na veterinu v pátek. V práci jsem se rozptýlila, jak se ale blížil konec pracovní doby, byla jsem jako na trní. Přítel dorazil domů z práce dřív než já a tak jsem jej poprosila, ať mi zdokumentuje aktuální stav. Jakmile jsem otevřela Messenger s fotkami, bylo mi jasné, že na veterinu se pojede. A to ještě dnes. Ježeček měl sice očko otevřené, bylo ale vidět, že má polovinu “tváře” celou napuchlou.

Myslím si, že po cestě z práce domů jsem zdolala rekord a rychleji už jsem se k nám na byt dostat nemohla. Přítel mezitím musel odjet kvůli jiným povinnostem, a tak zbyl odvoz na veterinu na mě. Stála jsem před rozhodnutím, zda se s Vilíkem vláčet MHD nebo zvolit Uber. Pro vysvětlení – Uberem jsem sama nikdy nejela, dělá mi problém být v uzavřeném prostoru s neznámým člověkem a “nenuceně” s ním konverzovat. Nakonec ale zvítězil strach o Vilíka a touha být na veterině co nejdříve.

Řidič Uberu byl postarší sympatický pán, který ale neuměl příliš česky. Po pár minutách, kdy jsem mu pokládala otázky a on mile odpovídal na něco úplně jiného, jsem to vzdala. Skončili jsme u toho, že jsme se na sebe vzájemně usmívali při čekání na semaforech. Neznalost češtiny ale pán kompenzoval bonbony původem z Ukrajiny, které mi neustále nabízel. Zdvořile odmítnout se mi je podařilo až po třetím snězeném kousku 🙂

Jelikož jsme nebyli objednaní, strávili jsme v čekárně asi půl hodiny. Příjemně mě překvapilo, jak se měl Vilík po tu dobu čile k světu a zvědavě vyčuchával různé pachy, které svým čumáčkem zachytil. Asi mu kočky a pejsci, kteří se ten den v čekárně “protočili” zajímavě voněli 🙂

Paní doktorka i sestřička v ordinaci byly skvělé. Bylo na nich znát, že mají svou práci opravdu rády. Ujistily mě, že s očkem ježek nic nemá, spíše je ale trápil otok na “tváři” a suchá kůže, jejíž vzorek mu odebraly ze zad. Jeho stav je zřejmě způsoben nějakými parazity. Kdo ježky alespoň trochu zná, ví, jak umějí “fučet” a když se jim něco nelíbí, stáčí se do klubíčka a ježí se. Takové chování jsem očekávala od Vilíka v ordinaci, protože když nemá svůj den, ovládá tenhle způsob chování naprosto dokonale. K mému velkému překvapení se ale před doktorkou a sestřičku choval ukázkově a v rámci možností byl velmi přátelský. Skoro mi přišlo, jako by se před nimi předváděl 🙂 Ježit se začal až ve chvíli, kdy jej sestřička položila na váhu, aby mu podle ní mohla odměřit správný poměr léků. To už ale ničemu nevadilo, vyšetření bylo za námi. Pokud bude vše v pořádku a léky zaberou, pojedeme na veterinu už jen jednou, za 14 dní na kontrolu. Domů jsme jeli samozřejmě Uberem, vždyť na tom nic není :))

Proč tohle všechno píšu? Můj blog má být o obyčejně neobyčejných věcech, které mě provázejí životem. Včerejšek bude jedním z dnů, na které jen tak nezapomenu z více důvodů. A jsem šťastná, že na něj můžu pohlížet spíšem v tom pozitivním smyslu. Život nám do cesty klade různé překážky, někdy se ale i na první pohled nešťastná situace může jako zázrakem změnit v něco pozitivního. Já se díky tomuto zážitku už nebojím jezdit Uberem a s Vilíkem jsme se poprvé podívali na veterinu, kde jsme narazili na skvělé lidi, kteří dělají svou práci s láskou.

Tak nám držte palce, ať je ježeček brzy fit 🙂

 

M.

Tahle fotka od přítele mě přesvědčila, že pojedeme na veterinu.
Čumáček měl (a pořád má) nateklý.
Ježčí zoubky – pro představu 🙂
Tady už zvědavě vyčuchává v čekárně.
Klubko bodlin na váze.
Dnes už naštěstí vypadá skoro normálně 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *