Tip na knihu: Hana

Hana je jednou z těch knížek, které jsem objevila díky kouzlu sociálních sítí. Z velkého množství pozitivních ohlasů, které jsem na Instagramu i jinde různě po internetu zaznamenala, jsem usoudila, že i já si ji potřebuji přečíst. Přesto jsem se k tomu stále nemohla dokopat a kniha mi ležela na poličce už od začátku ledna.

K důvodům proč tomu tak bylo přispěla i skutečnost, že se kniha dotýká tématu holocaustu. Mám pocit, že s knihami které popisují hrůzy koncentračního tábora se v posledních cca dvou letech roztrhl pytel, sama již mám několik z nich přečtených. Nechápejte mě špatně. Rozhodně nechci aby to vyznělo tak, že si neuvědomuji utrpení, které lidé v táborech zažívali, nechci ho zde snižovat, právě naopak – jejich příběhy se mě vždy silně dotknou. Minulost bychom si měli připomínat a měla by nám sloužit jako určitý kompas k tomu, že se budeme snažit aby se již proběhlá zvěrstva nikdy v budoucnosti nezopakovala. Zároveň ale také vím, že to, čemu věnujeme pozornost se v našem podvědomí promítá víc, než jsme si často ochotni připustit. A jelikož jsem poměrně citlivá duše která se dokáže dojmout nad skotačícími štěňaty jezevčíků, určitě si dokážete představit, jak se mnou podobné téma umí zamávat…

Ale zpět k Haně. Autorka Alena Mornštajnová umí čtenáře k ději připoutat v cuku letu. V knize se postupně rozkrývají vztahové propletence, každá událost má svůj význam a na konci vše hezky zapadne do sebe jako poslední dílek skládačky.

Bylo zvláštní, že jsem knihu začala číst zrovna v době, kdy vláda vyhlásila nouzový stav a zakázala volný pohyb obyvatelstva. Slovo karanténa, které se vyskytuje hned zkraje knihy v souvislosti s epidemií tyfu tak pro mě nebylo nic nepředstavitelného a už vůbec ne vzdáleného a neuchopitelného.

Kniha mi byla sympatická tím, že i když si Hana prošla koncentračním táborem, a já jako čtenářka očekávala, že příběh bude v podstatě o tom, zmiňuje se o něm autorka ve skutečnosti jen na pár stránkách. Je to spíše takové naťukávání, kdy čtenář společně s Haninou neteří Mirou zjišťuje, že teta Hana nebyla vždy tou podivínskou zamlklou osobou, ale že i ona kdysi měla své sny a touhy…

Suma sumárum – Hana mě dostala. “Zhltla” jsem ji téměř na posezení a ráda se k ní ještě někdy vrátím.

Která kniha v poslední době zaujala vás? 🙂

M.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *