Jak se jedna antisportovkyně k běhu dostala…

Kdyby mi někdo na základní nebo střední škole řekl, že jednou uběhnu maraton a běh se stane neodmyslitelnou součástí mého života, asi bych si myslela, že se ten dotyčný spletl. Můj vztah ke sportu nebyl nijak valný, hodiny tělocviku pro mě byly nutné zlo a nejednou se stalo, že jsem si “zapomněla” cvičební úbor.

Matně si vybavuji můj úplně první oficiální “závod” v životě. Šlo o charitativní akci Běh Terryho Foxe, kterého se povinně účastnila celá naše základka. Byla jsem asi ve třetí třídě a mám takové tušení, že tenkrát bylo jen opravdu málo lidí, kteří tu trasu odběhli, spíš jsme si to celé poklidně odpochodovali. Anebo to prostě bylo tím, že já a mně podobní jsme se “šourali” až někde na konci, zatímco skuteční běžci už byli dávno v cíli a ani jsme je neměli šanci zahlédnout. Jako důkaz, že jsem se akce zúčastnila mám stále ještě doma u rodičů tričko velikosti snad XL, menší na mě nezbylo 😀

Asi v šesté třídě jsem se nějakým svým pomýlením smyslů přihlásila na školní závod, kdy jsme běželi trasu kolem místního rybníka. Pamatuji si, že učitelé tenkrát byli hodně překvapení, když mě viděli na startovní čáře. A já upřímně dodnes nechápu, co mě k tomu tenkrát vedlo. Vím ale, že úplně poslední jsem nakonec překvapivě nebyla.

Na střední jsem se žádného závodu neúčastnila, občas tělocvikáři přišli s tím, že si musíme zaběhnout “stovku”, tím to ale haslo. V pubertě jsem ráda sledovala americké filmy pro náctileté. Často se v nich objevovali “vystajlovaní” lidé, kteří bez známek většího úsilí běhali po nádherných parcích, samozřejmě jim nemohla v uších chybět sluchátka, tenkrát je asi mohli mít zapojená tak do MP3jky 😀 Tyto výjevy mě upřímně nadchly a nejednou jsem si takhle představovala sebe samu. Dokonce si pamatuju, že když jsme se v hodině angličtiny bavili o našich koníčcích, tvrdila jsem učitelce, že mezi mé zájmy patří “jogging”. To, že jsem žádný jogging v reálu neprovozovala, už bylo vedlejší.

Na jedné letní brigádě jsme se s kamarádkou, kterou jsem tam poznala, vzájemně nadchly naší představou běhání natolik, že jsme tento akt dokonce společně uskutečnily. S vypětím všech sil jsme vyběhly do půlky kopce a tím to skončilo. O našich vznešených plánech, které zahrnovaly každodenní ranní běhání, už se pak ani jedna z nás do konce brigády nezmínila. Představa mě samotné jako běžkyně mě ale provázela dál a já ji o dva roky později na další brigádě, tentokrát ve Skotsku, opět chtěla zrealizovat. Přemýšlím, zda jsem tenkrát uběhla aspoň kilometr. Spíš ne. Do konce pobytu jsem se ale o nic podobného už nepokusila a další takové záchvaty nadšení s neslavným koncem jsem dál realizovala až na vysoké, kde jsem první dva roky bydlela pár metrů od brněnského parku Lužánky, který je mezi běžci velmi oblíben.

Zlom v mém (nejen) běžeckém životě nastal v okamžiku, kdy jsem začala chodit se svým současným přítelem. Nebylo to jednoduché (myslím ty běžecké začátky :)) ), ale o tom zase až někdy příště 🙂

Doufám, že vás dnešní článek alespoň trochu pobavil a třeba vám dodal víru ve vás samé. Protože když jsem zvládla svůj vztah s během prolomit já, vy můžete taky.

Tak co, jdete do toho? 🙂

M.

Z tohoto období žádné foto nemám, tak alespoň fotka z mého prvního závodu z běhu na 5 km, poté, co jsem to s během začala myslet už vážněji :)
Z tohoto období žádné foto nemám, tak alespoň fotka z mého prvního závodu na 5 km poté, co jsem to s během začala myslet už vážněji 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *