Jak jsem uběhla maraton

Je neděle 5. května 2019 a já vstávám se svíravým pocitem v oblasti žaludku, s obtížemi do sebe nasoukám lehkou snídani, obleču legíny, tričko s dlouhým rukávem, navrch sportovní bundu, na nohy běžecké boty a vyrážím směrem na tramvaj. Jsem nervózní. A jak. Je zvláštní, že i po roce si to dokážu docela přesně vybavit. Před rokem, na den přesně, jsem uběhla svůj první maraton v životě. Volkswagen maraton Praha.

Nebudu lhát, rozhodně to nebylo něco, co bych chtěla absolvovat každý týden, čím víc kilometrů na trase přibývalo, tím víc jsem zpomalovala a s očekáváním vyhlížela další občerstvovací stanici s vodou, pomeranči a banány (mimochodem, pomeranče jsem v té době moc nemusela a banány byly naopak mým nejoblíbenějším ovocem, tam jsem se jich ale tak přejedla, že si je teď dávám jen výjimečně). Cítit byl každý krok navíc, svaly tuhly, tělo bolelo, cíl se zdál být v nedohledu. Pak se ale najednou, když už jsem si myslela, že to snad nikdy nepříjde, objevila cedule ohlašující poslední kilometr. Posledních pár set metrů, Pařížská ulice, červený koberec, cílová brána, dobrovolnice, která mi na krk zavěšuje medaili. Postupně mi dochází, že jsem to dala, dostavuje se pocit euforie a vítězství. Pocit, že teď už prostě zvládnu všechno na světě :))) Pomalu procházím postranními uličkami vedle Staroměstského náměstí, po vzoru ostatních běžců si sedám na karton, který se válel opodál a snažím se to celé pobrat. Jsem nejšťastnější na světě a hned svým blízkým sděluji tu radostnou zprávu že jsem to dala a přežila 🙂

Postavit se znovu na nohy není žádná sranda, všechno bolí, pomalu kulhám přes Václavské náměstí. Když ale vidím, že zrovna jede tramvaj, která mě doveze téměř až domů, sesbírám poslední síly a rozběhnu se k ní. Cestou jen zírám na tu nádhernou, zaslouženou, medaili. Na zastávce si mě přebere přítel a společně už potom dorazíme k nám na byt. Po zbytek dne už se jen válím v posteli, jím pizzu a počítám lajky na Instagramu 😀 Nohy cítím snad ještě 14 dní poté.

Na ten den nikdy nezapomenu a řadím ho k jedné ze svým nejšťastnějších vzpomínek. I když to bolelo. Pekelně. Stálo to ale za to. Pokud bych žila ve světě Harryho Pottera a měla vyčarovat svého Patrona, tahle šťastná vzpomínka by mi hlavou určitě prolítla 🙂

A jaké vzpomínky by prolétly hlavou vám? 🙂

M.

Odpočinek na kartonu a čas na selfíčko!
Odpočinek na kartonu a čas na selfíčko!
Zasloužená medaile
Zasloužená medaile

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *