Jak se jedna antisportovkyně k běhu dostala…

Kdyby mi někdo na základní nebo střední škole řekl, že jednou uběhnu maraton a běh se stane neodmyslitelnou součástí mého života, asi bych si myslela, že se ten dotyčný spletl. Můj vztah ke sportu nebyl nijak valný, hodiny tělocviku pro mě byly nutné zlo a nejednou se stalo, že jsem si “zapomněla” cvičební úbor.

Matně si vybavuji můj úplně první oficiální “závod” v životě. Šlo o charitativní akci Běh Terryho Foxe, kterého se povinně účastnila celá naše základka. Byla jsem asi ve třetí třídě a mám takové tušení, že tenkrát bylo jen opravdu málo lidí, kteří tu trasu odběhli, spíš jsme si to celé poklidně odpochodovali. Anebo to prostě bylo tím, že já a mně podobní jsme se “šourali” až někde na konci, zatímco skuteční běžci už byli dávno v cíli a ani jsme je neměli šanci zahlédnout. Jako důkaz, že jsem se akce zúčastnila mám stále ještě doma u rodičů tričko velikosti snad XL, menší na mě nezbylo 😀

Asi v šesté třídě jsem se nějakým svým pomýlením smyslů přihlásila na školní závod, kdy jsme běželi trasu kolem místního rybníka. Pamatuji si, že učitelé tenkrát byli hodně překvapení, když mě viděli na startovní čáře. A já upřímně dodnes nechápu, co mě k tomu tenkrát vedlo. Vím ale, že úplně poslední jsem nakonec překvapivě nebyla.

Na střední jsem se žádného závodu neúčastnila, občas tělocvikáři přišli s tím, že si musíme zaběhnout “stovku”, tím to ale haslo. V pubertě jsem ráda sledovala americké filmy pro náctileté. Často se v nich objevovali “vystajlovaní” lidé, kteří bez známek většího úsilí běhali po nádherných parcích, samozřejmě jim nemohla v uších chybět sluchátka, tenkrát je asi mohli mít zapojená tak do MP3jky 😀 Tyto výjevy mě upřímně nadchly a nejednou jsem si takhle představovala sebe samu. Dokonce si pamatuju, že když jsme se v hodině angličtiny bavili o našich koníčcích, tvrdila jsem učitelce, že mezi mé zájmy patří “jogging”. To, že jsem žádný jogging v reálu neprovozovala, už bylo vedlejší.

Na jedné letní brigádě jsme se s kamarádkou, kterou jsem tam poznala, vzájemně nadchly naší představou běhání natolik, že jsme tento akt dokonce společně uskutečnily. S vypětím všech sil jsme vyběhly do půlky kopce a tím to skončilo. O našich vznešených plánech, které zahrnovaly každodenní ranní běhání, už se pak ani jedna z nás do konce brigády nezmínila. Představa mě samotné jako běžkyně mě ale provázela dál a já ji o dva roky později na další brigádě, tentokrát ve Skotsku, opět chtěla zrealizovat. Přemýšlím, zda jsem tenkrát uběhla aspoň kilometr. Spíš ne. Do konce pobytu jsem se ale o nic podobného už nepokusila a další takové záchvaty nadšení s neslavným koncem jsem dál realizovala až na vysoké, kde jsem první dva roky bydlela pár metrů od brněnského parku Lužánky, který je mezi běžci velmi oblíben.

Zlom v mém (nejen) běžeckém životě nastal v okamžiku, kdy jsem začala chodit se svým současným přítelem. Nebylo to jednoduché (myslím ty běžecké začátky :)) ), ale o tom zase až někdy příště 🙂

Doufám, že vás dnešní článek alespoň trochu pobavil a třeba vám dodal víru ve vás samé. Protože když jsem zvládla svůj vztah s během prolomit já, vy můžete taky.

Tak co, jdete do toho? 🙂

M.

Z tohoto období žádné foto nemám, tak alespoň fotka z mého prvního závodu z běhu na 5 km, poté, co jsem to s během začala myslet už vážněji :)
Z tohoto období žádné foto nemám, tak alespoň fotka z mého prvního závodu na 5 km poté, co jsem to s během začala myslet už vážněji 🙂

Jak jsem uběhla maraton

Je neděle 5. května 2019 a já vstávám se svíravým pocitem v oblasti žaludku, s obtížemi do sebe nasoukám lehkou snídani, obleču legíny, tričko s dlouhým rukávem, navrch sportovní bundu, na nohy běžecké boty a vyrážím směrem na tramvaj. Jsem nervózní. A jak. Je zvláštní, že i po roce si to dokážu docela přesně vybavit. Před rokem, na den přesně, jsem uběhla svůj první maraton v životě. Volkswagen maraton Praha.

Nebudu lhát, rozhodně to nebylo něco, co bych chtěla absolvovat každý týden, čím víc kilometrů na trase přibývalo, tím víc jsem zpomalovala a s očekáváním vyhlížela další občerstvovací stanici s vodou, pomeranči a banány (mimochodem, pomeranče jsem v té době moc nemusela a banány byly naopak mým nejoblíbenějším ovocem, tam jsem se jich ale tak přejedla, že si je teď dávám jen výjimečně). Cítit byl každý krok navíc, svaly tuhly, tělo bolelo, cíl se zdál být v nedohledu. Pak se ale najednou, když už jsem si myslela, že to snad nikdy nepříjde, objevila cedule ohlašující poslední kilometr. Posledních pár set metrů, Pařížská ulice, červený koberec, cílová brána, dobrovolnice, která mi na krk zavěšuje medaili. Postupně mi dochází, že jsem to dala, dostavuje se pocit euforie a vítězství. Pocit, že teď už prostě zvládnu všechno na světě :))) Pomalu procházím postranními uličkami vedle Staroměstského náměstí, po vzoru ostatních běžců si sedám na karton, který se válel opodál a snažím se to celé pobrat. Jsem nejšťastnější na světě a hned svým blízkým sděluji tu radostnou zprávu že jsem to dala a přežila 🙂

Postavit se znovu na nohy není žádná sranda, všechno bolí, pomalu kulhám přes Václavské náměstí. Když ale vidím, že zrovna jede tramvaj, která mě doveze téměř až domů, sesbírám poslední síly a rozběhnu se k ní. Cestou jen zírám na tu nádhernou, zaslouženou, medaili. Na zastávce si mě přebere přítel a společně už potom dorazíme k nám na byt. Po zbytek dne už se jen válím v posteli, jím pizzu a počítám lajky na Instagramu 😀 Nohy cítím snad ještě 14 dní poté.

Na ten den nikdy nezapomenu a řadím ho k jedné ze svým nejšťastnějších vzpomínek. I když to bolelo. Pekelně. Stálo to ale za to. Pokud bych žila ve světě Harryho Pottera a měla vyčarovat svého Patrona, tahle šťastná vzpomínka by mi hlavou určitě prolítla 🙂

A jaké vzpomínky by prolétly hlavou vám? 🙂

M.

Odpočinek na kartonu a čas na selfíčko!
Odpočinek na kartonu a čas na selfíčko!
Zasloužená medaile
Zasloužená medaile

Květen – měsíc běhu

Od začátku letošního roku se snažím každý měsíc zaměřit na nějaké téma či oblast, ve které se chci zlepšovat. V dubnu jsem se rozhodla absolvovat jógovou výzvu, kterou sestavily holky z mé oblíbené cvičební sestavy FITFAB STRONG (pro ty, kdo by si chtěli výzvu odcvičit zpětně, přidávám odkaz: https://fitfabstrong.cz/zajimavosti/30denni-jogova-vyzva/). Přiznám se, že některá videa mě úplně nezaujala a cvičení jsem si upravila podle sebe, důležité ale je, že jsem se józe a cvičení pravidelně věnovala celý měsíc. To ostatně může dosvědčit můj přítel, který již bezpečně po hlase pozná téměř všechny členky FITFAB týmu 😀

V květnu jsem se rozhodla zaměřit na běh. Mým cílem je tento měsíc naběhat minimálně 100 km. A abych své odhodlání podpořila, vyběhla jsem už dnes, přestože se mi moc nechtělo a po měsíční pauze, kdy jsem se věnovala čistě jen cvičení, to nebyla žádná hitparáda. Udělalo se ale krásné počasí, a tak by byl hřích toho nevyužít.

Na běhu miluji překonávání sebe samé. Nikdy jsem nebyla žádný sportovec, tělocvik na základní škole a později i na gymplu jsem brala jako nutné zlo a nejednou jsem si opatřila omluvenku nebo „zapomněla“ cvičební úbor. Běh mi ale na „vlastní nohy“ a vlastně i celé tělo ukázal, že když se chce, opravdu to jde. Neříkám, že vždy běhám bez problémů a s lehkostí. Občas se zahlásí kyčel, občas koleno a někdy to prostě jenom nejde a já se celou dobu těším na to, až to budu mít za sebou. Pak ale doběhnu a mé tělo zaplaví endorfiny, pocit štěstí a hlavně hrdost, že jsem to celé zvládla a že jsem zase o něco lepší.

Tento měsíc bych se chtěla běhu intenzivněji věnovat i tady na blogu, takže koho toto téma zajímá, má se na co těšit 🙂

Taky běháte? A jaké jsou vaše pocity při běhu/po běhu? 🙂 Já razím heslo, že každý kilometr se počítá.

Běhu zdar!

M.

V přírodě se běhá nejlíp :)
V přírodě se běhá nejlíp 🙂

Tip na knihu: Hana

Hana je jednou z těch knížek, které jsem objevila díky kouzlu sociálních sítí. Z velkého množství pozitivních ohlasů, které jsem na Instagramu i jinde různě po internetu zaznamenala, jsem usoudila, že i já si ji potřebuji přečíst. Přesto jsem se k tomu stále nemohla dokopat a kniha mi ležela na poličce už od začátku ledna.

K důvodům proč tomu tak bylo přispěla i skutečnost, že se kniha dotýká tématu holocaustu. Mám pocit, že s knihami které popisují hrůzy koncentračního tábora se v posledních cca dvou letech roztrhl pytel, sama již mám několik z nich přečtených. Nechápejte mě špatně. Rozhodně nechci aby to vyznělo tak, že si neuvědomuji utrpení, které lidé v táborech zažívali, nechci ho zde snižovat, právě naopak – jejich příběhy se mě vždy silně dotknou. Minulost bychom si měli připomínat a měla by nám sloužit jako určitý kompas k tomu, že se budeme snažit aby se již proběhlá zvěrstva nikdy v budoucnosti nezopakovala. Zároveň ale také vím, že to, čemu věnujeme pozornost se v našem podvědomí promítá víc, než jsme si často ochotni připustit. A jelikož jsem poměrně citlivá duše která se dokáže dojmout nad skotačícími štěňaty jezevčíků, určitě si dokážete představit, jak se mnou podobné téma umí zamávat…

Ale zpět k Haně. Autorka Alena Mornštajnová umí čtenáře k ději připoutat v cuku letu. V knize se postupně rozkrývají vztahové propletence, každá událost má svůj význam a na konci vše hezky zapadne do sebe jako poslední dílek skládačky.

Bylo zvláštní, že jsem knihu začala číst zrovna v době, kdy vláda vyhlásila nouzový stav a zakázala volný pohyb obyvatelstva. Slovo karanténa, které se vyskytuje hned zkraje knihy v souvislosti s epidemií tyfu tak pro mě nebylo nic nepředstavitelného a už vůbec ne vzdáleného a neuchopitelného.

Kniha mi byla sympatická tím, že i když si Hana prošla koncentračním táborem, a já jako čtenářka očekávala, že příběh bude v podstatě o tom, zmiňuje se o něm autorka ve skutečnosti jen na pár stránkách. Je to spíše takové naťukávání, kdy čtenář společně s Haninou neteří Mirou zjišťuje, že teta Hana nebyla vždy tou podivínskou zamlklou osobou, ale že i ona kdysi měla své sny a touhy…

Suma sumárum – Hana mě dostala. “Zhltla” jsem ji téměř na posezení a ráda se k ní ještě někdy vrátím.

Která kniha v poslední době zaujala vás? 🙂

M.

Můj deník vděčnosti

Už nějakou dobu se zajímám o osobní rozvoj. Jedním z nástrojů, jak mít hezčí a spokojenější život je psát si deník vděčnosti. Kdo jste o něm ještě neslyšeli ani nečetli (o čemž trochu pochybuji, připadá mi, že se teď na mě tenhle termín valí ze všech stran), krátce vám jej představím – jedná se o pravidelné zapisování si pozitivních věcí, které člověka za daný den potkaly. Jeho účelem je přinutit mysl, aby se soustředila na hezké věci. Máme tendenci zabývat se spíš tím negativním a pravidelným zapisováním toho pozitivního se učíme všímat si i drobností, které nám dokážou vykouzlit úsměv na tváři. Doporučuje se zapsat si alespoň tři takové věci, nejlépe večer před spaním. Dle neurovědců se mysl dokáže soustředit jen na jednu věc (při multitaskingu mozek rychle přepíná, takže v daný okamžik se opravdu soustředíme jen na jednu věc), proč se tedy předtím, než se ubereme do říše snů, nepřepólovat na to hezké 🙂

Aktuálně se nacházíme v situaci, která je pro každého z nás určitým způsobem stresující a nelehká. I v téhle době ale každý z nás může najít to, co mu dělá radost a za co je vděčný. Pro inspiraci předkládám seznam několika věcí z mého deníku, za které jsem vděčná od vyhlášení nouzového stavu (tj. od 12. března 2020):

  • naučila jsem se šít roušky, několik hezkých jsem ušila sobě i některým svým známým
  • poslechla jsem si audioknihu Gump – Pes, který naučil lidi žít
  • v rámci předávání ušitých roušek jsem se asi po třech letech viděla s kamarádkou z vysoké
  • jiná kamarádka mi za ušité roušky věnovala knihu
  • s přítelem jsme viděli další díl pořadu Master Chef Česko
  • přítel pro nás připravil vynikající anglickou snídani
  • uklidila jsem celý byt
  • udělala jsem si peeling
  • přečetla jsem tři knihy
  • pořídila jsem si čistící přístroj na obličej
  • v práci jsem měla týden volno, takže jsme s přítelem mohli být víc spolu
  • vyluštili jsme několik křížovek
  • zahráli si Člověče nezlob se 🙂
  • pravidelně jsem každý den cvičila podle FitFab videí
  • i když nemám ráda telefonování, byla jsem v každodenním kontaktu s rodiči, také jsem mluvila i se ségrou a babičkou
  • viděla jsem několik seberozvojových webinářů od Janky Chudlíkové
  • s přítelem jsme si udělali krásný výlet do přírody na Rekolech
  • uvařila jsem několik chutných jídel
  • upekla jsem pistáciové muffiny

Zážitků a okamžiků, za které jsem vděčná mám mnohem více, myslím si, že jako příklad ale ty výše uvedené stačí 🙂 Jak jste na tom vy? Vedete si deník vděčnosti? Za co jste vděční dnes? 🙂

M.

 

Roušku, dej si roušku. Chráníš mě a já zas Tebe... :)
Roušku, dej si roušku. Chráníš mě a já zas Tebe… 🙂
Krásný výlet na Rekolech
Krásný výlet na Rekolech