Jak se jedna antisportovkyně k běhu dostala…

Kdyby mi někdo na základní nebo střední škole řekl, že jednou uběhnu maraton a běh se stane neodmyslitelnou součástí mého života, asi bych si myslela, že se ten dotyčný spletl. Můj vztah ke sportu nebyl nijak valný, hodiny tělocviku pro mě byly nutné zlo a nejednou se stalo, že jsem si “zapomněla” cvičební úbor.

Matně si vybavuji můj úplně první oficiální “závod” v životě. Šlo o charitativní akci Běh Terryho Foxe, kterého se povinně účastnila celá naše základka. Byla jsem asi ve třetí třídě a mám takové tušení, že tenkrát bylo jen opravdu málo lidí, kteří tu trasu odběhli, spíš jsme si to celé poklidně odpochodovali. Anebo to prostě bylo tím, že já a mně podobní jsme se “šourali” až někde na konci, zatímco skuteční běžci už byli dávno v cíli a ani jsme je neměli šanci zahlédnout. Jako důkaz, že jsem se akce zúčastnila mám stále ještě doma u rodičů tričko velikosti snad XL, menší na mě nezbylo 😀

Asi v šesté třídě jsem se nějakým svým pomýlením smyslů přihlásila na školní závod, kdy jsme běželi trasu kolem místního rybníka. Pamatuji si, že učitelé tenkrát byli hodně překvapení, když mě viděli na startovní čáře. A já upřímně dodnes nechápu, co mě k tomu tenkrát vedlo. Vím ale, že úplně poslední jsem nakonec překvapivě nebyla.

Na střední jsem se žádného závodu neúčastnila, občas tělocvikáři přišli s tím, že si musíme zaběhnout “stovku”, tím to ale haslo. V pubertě jsem ráda sledovala americké filmy pro náctileté. Často se v nich objevovali “vystajlovaní” lidé, kteří bez známek většího úsilí běhali po nádherných parcích, samozřejmě jim nemohla v uších chybět sluchátka, tenkrát je asi mohli mít zapojená tak do MP3jky 😀 Tyto výjevy mě upřímně nadchly a nejednou jsem si takhle představovala sebe samu. Dokonce si pamatuju, že když jsme se v hodině angličtiny bavili o našich koníčcích, tvrdila jsem učitelce, že mezi mé zájmy patří “jogging”. To, že jsem žádný jogging v reálu neprovozovala, už bylo vedlejší.

Na jedné letní brigádě jsme se s kamarádkou, kterou jsem tam poznala, vzájemně nadchly naší představou běhání natolik, že jsme tento akt dokonce společně uskutečnily. S vypětím všech sil jsme vyběhly do půlky kopce a tím to skončilo. O našich vznešených plánech, které zahrnovaly každodenní ranní běhání, už se pak ani jedna z nás do konce brigády nezmínila. Představa mě samotné jako běžkyně mě ale provázela dál a já ji o dva roky později na další brigádě, tentokrát ve Skotsku, opět chtěla zrealizovat. Přemýšlím, zda jsem tenkrát uběhla aspoň kilometr. Spíš ne. Do konce pobytu jsem se ale o nic podobného už nepokusila a další takové záchvaty nadšení s neslavným koncem jsem dál realizovala až na vysoké, kde jsem první dva roky bydlela pár metrů od brněnského parku Lužánky, který je mezi běžci velmi oblíben.

Zlom v mém (nejen) běžeckém životě nastal v okamžiku, kdy jsem začala chodit se svým současným přítelem. Nebylo to jednoduché (myslím ty běžecké začátky :)) ), ale o tom zase až někdy příště 🙂

Doufám, že vás dnešní článek alespoň trochu pobavil a třeba vám dodal víru ve vás samé. Protože když jsem zvládla svůj vztah s během prolomit já, vy můžete taky.

Tak co, jdete do toho? 🙂

M.

Z tohoto období žádné foto nemám, tak alespoň fotka z mého prvního závodu z běhu na 5 km, poté, co jsem to s během začala myslet už vážněji :)
Z tohoto období žádné foto nemám, tak alespoň fotka z mého prvního závodu na 5 km poté, co jsem to s během začala myslet už vážněji 🙂

Jak jsem uběhla maraton

Je neděle 5. května 2019 a já vstávám se svíravým pocitem v oblasti žaludku, s obtížemi do sebe nasoukám lehkou snídani, obleču legíny, tričko s dlouhým rukávem, navrch sportovní bundu, na nohy běžecké boty a vyrážím směrem na tramvaj. Jsem nervózní. A jak. Je zvláštní, že i po roce si to dokážu docela přesně vybavit. Před rokem, na den přesně, jsem uběhla svůj první maraton v životě. Volkswagen maraton Praha.

Nebudu lhát, rozhodně to nebylo něco, co bych chtěla absolvovat každý týden, čím víc kilometrů na trase přibývalo, tím víc jsem zpomalovala a s očekáváním vyhlížela další občerstvovací stanici s vodou, pomeranči a banány (mimochodem, pomeranče jsem v té době moc nemusela a banány byly naopak mým nejoblíbenějším ovocem, tam jsem se jich ale tak přejedla, že si je teď dávám jen výjimečně). Cítit byl každý krok navíc, svaly tuhly, tělo bolelo, cíl se zdál být v nedohledu. Pak se ale najednou, když už jsem si myslela, že to snad nikdy nepříjde, objevila cedule ohlašující poslední kilometr. Posledních pár set metrů, Pařížská ulice, červený koberec, cílová brána, dobrovolnice, která mi na krk zavěšuje medaili. Postupně mi dochází, že jsem to dala, dostavuje se pocit euforie a vítězství. Pocit, že teď už prostě zvládnu všechno na světě :))) Pomalu procházím postranními uličkami vedle Staroměstského náměstí, po vzoru ostatních běžců si sedám na karton, který se válel opodál a snažím se to celé pobrat. Jsem nejšťastnější na světě a hned svým blízkým sděluji tu radostnou zprávu že jsem to dala a přežila 🙂

Postavit se znovu na nohy není žádná sranda, všechno bolí, pomalu kulhám přes Václavské náměstí. Když ale vidím, že zrovna jede tramvaj, která mě doveze téměř až domů, sesbírám poslední síly a rozběhnu se k ní. Cestou jen zírám na tu nádhernou, zaslouženou, medaili. Na zastávce si mě přebere přítel a společně už potom dorazíme k nám na byt. Po zbytek dne už se jen válím v posteli, jím pizzu a počítám lajky na Instagramu 😀 Nohy cítím snad ještě 14 dní poté.

Na ten den nikdy nezapomenu a řadím ho k jedné ze svým nejšťastnějších vzpomínek. I když to bolelo. Pekelně. Stálo to ale za to. Pokud bych žila ve světě Harryho Pottera a měla vyčarovat svého Patrona, tahle šťastná vzpomínka by mi hlavou určitě prolítla 🙂

A jaké vzpomínky by prolétly hlavou vám? 🙂

M.

Odpočinek na kartonu a čas na selfíčko!
Odpočinek na kartonu a čas na selfíčko!
Zasloužená medaile
Zasloužená medaile

Květen – měsíc běhu

Od začátku letošního roku se snažím každý měsíc zaměřit na nějaké téma či oblast, ve které se chci zlepšovat. V dubnu jsem se rozhodla absolvovat jógovou výzvu, kterou sestavily holky z mé oblíbené cvičební sestavy FITFAB STRONG (pro ty, kdo by si chtěli výzvu odcvičit zpětně, přidávám odkaz: https://fitfabstrong.cz/zajimavosti/30denni-jogova-vyzva/). Přiznám se, že některá videa mě úplně nezaujala a cvičení jsem si upravila podle sebe, důležité ale je, že jsem se józe a cvičení pravidelně věnovala celý měsíc. To ostatně může dosvědčit můj přítel, který již bezpečně po hlase pozná téměř všechny členky FITFAB týmu 😀

V květnu jsem se rozhodla zaměřit na běh. Mým cílem je tento měsíc naběhat minimálně 100 km. A abych své odhodlání podpořila, vyběhla jsem už dnes, přestože se mi moc nechtělo a po měsíční pauze, kdy jsem se věnovala čistě jen cvičení, to nebyla žádná hitparáda. Udělalo se ale krásné počasí, a tak by byl hřích toho nevyužít.

Na běhu miluji překonávání sebe samé. Nikdy jsem nebyla žádný sportovec, tělocvik na základní škole a později i na gymplu jsem brala jako nutné zlo a nejednou jsem si opatřila omluvenku nebo „zapomněla“ cvičební úbor. Běh mi ale na „vlastní nohy“ a vlastně i celé tělo ukázal, že když se chce, opravdu to jde. Neříkám, že vždy běhám bez problémů a s lehkostí. Občas se zahlásí kyčel, občas koleno a někdy to prostě jenom nejde a já se celou dobu těším na to, až to budu mít za sebou. Pak ale doběhnu a mé tělo zaplaví endorfiny, pocit štěstí a hlavně hrdost, že jsem to celé zvládla a že jsem zase o něco lepší.

Tento měsíc bych se chtěla běhu intenzivněji věnovat i tady na blogu, takže koho toto téma zajímá, má se na co těšit 🙂

Taky běháte? A jaké jsou vaše pocity při běhu/po běhu? 🙂 Já razím heslo, že každý kilometr se počítá.

Běhu zdar!

M.

V přírodě se běhá nejlíp :)
V přírodě se běhá nejlíp 🙂