Můj bucket list

Věřím na Zákon přitažlivosti. Poprvé jsem se s ním seznámila ve druhém ročníku na vysoké díky filmu Tajemství. To, jak jsem na film tenkrát narazila je nyní tajemstvím už i pro mě samotnou 🙂 Ale to nevadí. Od té doby uplynulo pár let a já na Zákon přitažlivosti spíš pozapomněla, než si mě sám znovu našel, cca dva roky zpátky, a to díky knihám Pierre Franckha, které jsem si s chutí všechny přečetla. Nemůžu ovšem říct, že by se mi jej dařilo každodenně úspěšně praktikovat. Chtělo by to víc vůle a schopnosti nechat věcem volný průběh, vyslat přání, vložit do něj víc důvěry a pak se jím už zdánlivě nezabývat. O tom ale třeba někdy jindy…

Před Vánocemi se mi však podařilo si jedno takové přání úspěšně splnit. Už delší dobu jsem pokukovala po kartách Podle sebe. Jelikož ale nejsou úplně nejlevnější a prioritou pro mě bylo sehnat dárky pro ostatní, rozhodla jsem se, že si je případně pořídím až v novém roce. Co se ale nestalo. Moje oblíbená bloggerka v té době vyhlásila přesně o tyhle karty soutěž. Už když jsem pod soutěžní příspěvek odpovídala, měla jsem zvláštní pocit a jakousi vnitřní jistotu, že je vyhraju. No… vyhrála jsem je 🙂

Karty Podle sebe navrhla podcasterka Linda Martišková a jsou doplňkem ke stejnojmennému podcastu (podlesebe.net). Sama Linda o nich píše: “Poznejte sami sebe & své nejbližší. Karetní sada 52 otázek, které vás povedou k hlubším a smysluplnějším diskuzím a díky kterým lépe poznáte sami sebe.” Jde tedy o sadu otázek, které nutí člověka k zamyšlení. A já se rozhodla, že jedno takové zamyšlení provedu i tady na blogu. Pro tuto příležitost jsem si vytáhla otázku:

“Kdybyste věděli, že vám zbývá rok života, co byste dělali dál či změnili?”

Rozhodně vím, co by dělala více – snažila bych se o intenzivnější kontakt se svými blízkými – rodiči, ségrou, naším pejskem, ježečkem, mým přítelem, kamarády, příbuznými… Naopak bych se vůbec nestýkala s lidmi, se kterými si nemám úplně co předat a kteří pro mě představují spíše “energetické upíry” Pravděpodobně bych odešla z práce a vydělávala si jen po brigádách – možná v knihkupectví? 🙂 Nehromadila bych peníze, ale zážitky.

Celá tahle otázka mě dovádí k zamyšlení, co všechno bych vlastně na tomhle světě chtěla ještě zažít. V následujících odrážkách tedy sepíšu svůj “Bucket list” (seznam věcí, které chce člověk udělat, než umře) tak, jak mě nyní napadá:

  • naučit se konečně anglicky
  • znovu uběhnout maraton
  • uběhnout maraton v New Yorku
  • žít alespoň rok  v zahraničí
  • stát se lektorkou jógy
  • zacvičit si jógu na Bali
  • živit se šitím
  • podnikat
  • napsat knihu
  • naučit se francouzsky
  • procestovat co nejvíce zemí
  • mít dvě zdravé děti (ideálně holčičky :)) )
  • vyzkoušet si jaké to je mít na břiše “pekáč buchet”
  • darovat krev
  • jít do Hurricane Factory
  • a hlavně – žít ten svůj život opravdu podle sebe 🙂

A co by obsahoval váš “bucket list”? 🙂

M.

Tip na knihu: Moje bejby Amerika

V letošním roce jsem si dala za úkol přečíst alespoň dvě knihy měsíčně. Čtu ráda, jak to tak ale bývá, často můj život ovládnou jiné aktivity a čtení ustupuje do pozadí. Tímle předsevzetím se to snažím změnit. Myslím si, že i ten největší workoholik na světě si dokáže denně najít čas na to, aby si přečetl alespoň deset stránek knihy. A s takovouhle pak průměrně dvě za měsíc určitě zvládne.

Protože mě čtení baví, rozhodla jsem se, že zavedu pravidelnou rubriku, ve které vám představím alespoň jednou měsíčně knihu, která mě něčím zaujala nebo obohatila.  Tou dnešní je Moje bejby Amerika od Jany LeBlanc.

Jana je novinářka, která v knize vypráví o tom, jaké to je, když si zabalíte dvoje boty, slovník, zamknete pražský byt a po třicítce začínáte nový život v kultuře, která není vaší vlastní – na východním pobřeží Spojených států. Jana se do Virginie odstěhovala za svou láskou B., americkým diplomatem, za kterého se provdala. V knize upřímně a s humorem jí vlastním popisuje rozdíly mezi americkou a českou kulturou, ať už se jedná o napevno přidělané sprchové hlavice, pozitivní, ale dravý přístup k životu, absenci přezůvek v amerických domácnostech nebo to, jak ji rozhodilo, když jí někdo něco nabídnul, ona s díky odmítla a ten někdo ji už pak dále nepřemlouval (určitě všichni dobře známe podobnou konverzaci jako: “Dej si ještě kousek té bábovky…” – “Ne, už jsem měla, díky.” – “Ale je fakt výborná!” – “Já vím, už jsem ale plná, děkuju…” “Takže – opravdu si nedáš…?”).

Kromě vtipných pasáží kniha obsahuje i kapitoly, které mě upřímně dojaly, konkrétně se jedná o stránky, na kterých Jana popisuje svůj porod a narození malého Benjamína nebo to, když už se s Amerikou jakžtakž sžila, vystudovala tam školu, našla si přátele, kadeřnici i svou mani-pedi a její manžel přišel s tím, že se budou muset kvůli jeho práci přestěhovat do Turecka. Také jsem si do telefonu vypsala pár poznámek, většinou se jednalo o americký přístup k životu, který mě donutil k zamyšlení, jako:

  • Dělat neustále něco navíc – pro Američany je neustálá snaha a akce přirozený stav.
  • Život se prostě nevzdává, ani když se s vámi nemaže.
  • Víš, proč jsi zatím nedosáhla všeho, po čem toužíš? Protože jsi doopravdy neuvěřila, že to jde.

Z knihy jsem si odnesla i jednu praktickou “vychytávku” do mého života, kterou je udělat si seznam 25 jídel, které chutnají mně i mému partnerovi. Potom si jen stačí vybrat jídla, která budu vařit následující týden a takto to točit pořád dokola. Tohle je pro mě něco objevného, protože ten kdo mě zná ví, jaký vztah mám k vaření a hlavně vymýšlení toho, co mám dneska zase připravit 😀

Věřím, že pokud se rozhodnete že si knihu přečtete, určitě nebudete litovat. A komu by byla kniha málo, určitě doporučuji Janin blog http://www.comiudelaloradost.cz/, díky kterému jsem ji i objevila a na kterém začala ze všeho nejdřív popisovat své zážitky za velkou louží. Janiny články mě mimo jiné inspirovaly v tom, že jsem se rozhodla že i já můžu uběhnout maraton nebo jsem díky ní objevila Gretchen Rubin a její Projekt štěstí (o tom ale zase až někdy jindy 🙂 ). Na Janině blogu teď navíc můžete sledovat to, jak se pro změnu sžívá s Tureckem, věřím, že se díky tomu můžeme těšit na její další knihu.

A co vy? Podařilo se vám už  v novém roce něco přečíst? Budu ráda, když se o své tipy podělíte v komentářích 🙂

M.

Knihu jsem si půjčila z knihovny. Na svých knihách ohnuté rohy nestrpím :-D
Knihu jsem si půjčila z knihovny. Na svých knihách ohnuté rohy nestrpím 😀

Nemůžeš nebo nechceš? Inspirace z Coffee Talku

Minulý pátek jsem se zúčastnila akce, na které jsem si dobila baterky a získala motivaci tvořit svůj život opravdu co nejvíc podle sebe. A jelikož ve mně ten skvělý pocit stále přetrvává, rozhodla jsem se, že o některých myšlenkách z této akce napíšu článek. Konkrétně o dvou. Nebude to nic dlouhého, mně ale docela otevřely oči. Ale hezky postupně…

Řeč je tu o Coffee Talku, který pořádala moje oblíbená blogerka a podcasterka Veronika Lechnerová. Možná ji znáte jako Verču Emču z blogu Čas kávičky nebo jste třeba zaslechli některý díl z jejího stejnojmenného podcastu. Já tuhle inspirativní duši objevila právě díky jejím podcastům, které začala nahrávat v únoru loňského roku. Baví mě sledovat její vývoj, protože se za tu dobu, kdy podcasty tvoří, neskutečně “vyšvihla”. Nebojí se dřít, jde si za svými sny a podle mě to má v hlavě dobře srovnané. Proto jsem se rozhodla ji podpořit a společně s kamarádkou jsem na její “Talk” vyrazila.

Nebudu zde popisovat, co vše se na akci řešilo, v první řadě šlo o touhu seznámit své sledující v reálném, offline světě. A to se splnilo do puntíku, měly jsme možnost si navzájem popovídat a upřímně musím říct, že všechny slečny byly moc sympatické a klidně bych je někdy ještě i ráda znovu viděla 🙂 Jak jsem ale uvedla už výše, setkání pro mě mělo přidanou hodnotu v něčem dalším – zkuste se zamyslet nad následujícím:

Chtěli byste život, který aktuálně žijete, takto, bez jakýchkoliv změn, skutečně žít až do konce života?

A co význam slov “nemůžu/nedokážu” a “nechci”? Opravdu se tu angličtinu nedokážeš naučit anebo to vlastně aktuálně jen podvědomě nechceš, protože to v současnosti pro tebe není priorita? 🙂

Pokud Verču neznáte, opravdu doporučuji zavítat na její blog https://cas-kavicky.cz/ nebo instagramový profil https://www.instagram.com/verca_emca/. A pokud byste taky rádi zavítali na její akci a odnesli si nějaký jiný poznatek, který vás zaujme, mrkněte na její e-shop, kde má vypsané termíny (nejen) Coffee Talků https://eshop.cas-kavicky.cz/

Tak co, nemůžeš nebo nechceš? 🙂

 

M.

A to, jak Coffee Talk vnímala sama Verča, si můžete přečíst u ní na blogu 🙂

Všechno zlé… však to znáte :)

Na tento týden jsem si připravila jiný článek. Jelikož chci ale svými příspěvky reagovat na to, co se v mém životě aktuálně děje, rozhodla jsem se, že si ho schovám do zásoby na někdy příště 🙂

V březnu tomu budou dva roky, co jsem si domů přivezla ježečka. Lidé, kteří se o něm dozví se mě většinou ptají, jak jsem došla k tomu, že je zrovna ježek to pravé zvířátko pro mě a mého přítele. Na tenhle nápad mě přivedla kamarádka, která sama ježka měla, a díky které jsem se do těhle malých “upírků” zamilovala. Proč “upírků”? Viděli jste někdy ježčí zuby? 🙂

Ale abych se dostala k jádru věci. Chov ježků má svá úskalí, tak jako každý živý tvor jsou i oni náchylní k některým nemocem. Abych toto riziko eliminovala, rozhodla jsem se pro ježka z chovné stanice a doufala jsem, že se s Vilíkem, jak se můj ježeček jmenuje, vyhneme některým zdravotním problémům a nikdy nebudeme muset na veterinu.

Nikdy ale neříkej nikdy. Ve středu večer (ježci jsou tvorové aktivní převážně v podvečer a v noci) jsem se chtěla s Vilíkem pomazlit. K mému velkému zděšení jsem ale zjistila, že mhouří jedno očko, vytéká mu z něj nějaká tekutina a oproti druhému oku je nezvykle malé. Nastala panika. Na mysl mi totiž hned vyvstal “syndrom vybuchujících očí”, což je geneticky přenosná vada, která postihuje ježky, a kvůli které mohou přijít o zrak. Strach. Hrůza. Jako smyslů zbavená jsem běžela na internet a zjišťovala, kde máme v Praze veterinu, která se na tyhle malé tvory specializuje. Jednu jsem našla, jelikož byl ale večer, nebylo reálně, abychom s Vilíkem někam jeli. Přítel si naštěstí zachovával chladnou hlavu a byl schopný mě uklidňovat. Ten večer jsem se ale v duchu s Vilíkem už pomalu loučila…

Ráno jsem se hned běžela na ježečka podívat. Očko měl otevřené a přišlo mi, že už je to lepší. S přítelem jsme se tedy domluvili že nebudeme plašit a když se nám to večer nebude zdát, pojedeme na veterinu v pátek. V práci jsem se rozptýlila, jak se ale blížil konec pracovní doby, byla jsem jako na trní. Přítel dorazil domů z práce dřív než já a tak jsem jej poprosila, ať mi zdokumentuje aktuální stav. Jakmile jsem otevřela Messenger s fotkami, bylo mi jasné, že na veterinu se pojede. A to ještě dnes. Ježeček měl sice očko otevřené, bylo ale vidět, že má polovinu “tváře” celou napuchlou.

Myslím si, že po cestě z práce domů jsem zdolala rekord a rychleji už jsem se k nám na byt dostat nemohla. Přítel mezitím musel odjet kvůli jiným povinnostem, a tak zbyl odvoz na veterinu na mě. Stála jsem před rozhodnutím, zda se s Vilíkem vláčet MHD nebo zvolit Uber. Pro vysvětlení – Uberem jsem sama nikdy nejela, dělá mi problém být v uzavřeném prostoru s neznámým člověkem a “nenuceně” s ním konverzovat. Nakonec ale zvítězil strach o Vilíka a touha být na veterině co nejdříve.

Řidič Uberu byl postarší sympatický pán, který ale neuměl příliš česky. Po pár minutách, kdy jsem mu pokládala otázky a on mile odpovídal na něco úplně jiného, jsem to vzdala. Skončili jsme u toho, že jsme se na sebe vzájemně usmívali při čekání na semaforech. Neznalost češtiny ale pán kompenzoval bonbony původem z Ukrajiny, které mi neustále nabízel. Zdvořile odmítnout se mi je podařilo až po třetím snězeném kousku 🙂

Jelikož jsme nebyli objednaní, strávili jsme v čekárně asi půl hodiny. Příjemně mě překvapilo, jak se měl Vilík po tu dobu čile k světu a zvědavě vyčuchával různé pachy, které svým čumáčkem zachytil. Asi mu kočky a pejsci, kteří se ten den v čekárně “protočili” zajímavě voněli 🙂

Paní doktorka i sestřička v ordinaci byly skvělé. Bylo na nich znát, že mají svou práci opravdu rády. Ujistily mě, že s očkem ježek nic nemá, spíše je ale trápil otok na “tváři” a suchá kůže, jejíž vzorek mu odebraly ze zad. Jeho stav je zřejmě způsoben nějakými parazity. Kdo ježky alespoň trochu zná, ví, jak umějí “fučet” a když se jim něco nelíbí, stáčí se do klubíčka a ježí se. Takové chování jsem očekávala od Vilíka v ordinaci, protože když nemá svůj den, ovládá tenhle způsob chování naprosto dokonale. K mému velkému překvapení se ale před doktorkou a sestřičku choval ukázkově a v rámci možností byl velmi přátelský. Skoro mi přišlo, jako by se před nimi předváděl 🙂 Ježit se začal až ve chvíli, kdy jej sestřička položila na váhu, aby mu podle ní mohla odměřit správný poměr léků. To už ale ničemu nevadilo, vyšetření bylo za námi. Pokud bude vše v pořádku a léky zaberou, pojedeme na veterinu už jen jednou, za 14 dní na kontrolu. Domů jsme jeli samozřejmě Uberem, vždyť na tom nic není :))

Proč tohle všechno píšu? Můj blog má být o obyčejně neobyčejných věcech, které mě provázejí životem. Včerejšek bude jedním z dnů, na které jen tak nezapomenu z více důvodů. A jsem šťastná, že na něj můžu pohlížet spíšem v tom pozitivním smyslu. Život nám do cesty klade různé překážky, někdy se ale i na první pohled nešťastná situace může jako zázrakem změnit v něco pozitivního. Já se díky tomuto zážitku už nebojím jezdit Uberem a s Vilíkem jsme se poprvé podívali na veterinu, kde jsme narazili na skvělé lidi, kteří dělají svou práci s láskou.

Tak nám držte palce, ať je ježeček brzy fit 🙂

 

M.

Tahle fotka od přítele mě přesvědčila, že pojedeme na veterinu.
Čumáček měl (a pořád má) nateklý.
Ježčí zoubky – pro představu 🙂
Tady už zvědavě vyčuchává v čekárně.
Klubko bodlin na váze.
Dnes už naštěstí vypadá skoro normálně 🙂

Co bavilo v dětství Tebe?

Miluju knihy. Myslím si, že tuhle lásku ve mně zažehli mí rodiče tím, že mi odmalička četli pohádky nebo dokonce vymýšleli příběhy, ve kterých jsem samozřejmě figurovala i já. Na pohádku O Malince, kterou mi vyprávěla mamka a na pohádku O Třešňáčkovi, která byla pro změnu od taťky, nikdy nezapomenu.

Není divu, že jsem se pak o různé příběhy pokoušela i já, jen co jsem se alespoň trošku naučila číst a psát. V šuplících u psacího stolu se mi tak povalovaly všelijaké brožurky a po domácku vyráběné časopisy, které jsem si vytvářela nejprve ručně, později však „pokročileji“ ve Wordu, nutila do nich přispívat ségru, a jejich tiskem vyplýtvala taťkovi nejednou barvu v tiskárně.

Mým nejoblíbenějším předmětem ve škole byla čeština, konkrétně literatura a hlavně sloh. Na ten jsem se vždycky těšila, bavilo mě sedět u stolu a vymýšlet různé varianty příběhů, dokud mě neoslovila ta „správná“ myšlenka. Ráda jsem se také účastnila olympiád z českého jazyka, hlavně kvůli netradičním zadáním témat ve slohu.

Tím vším se zdlouhavě snažím říct, že psané mě vždycky moc bavilo a vlastně nechápu, proč jsem se mu po dokončení střední ani trochu nevěnovala. Už delší dobu mám pocit, že mi tenhle způsob vyjádření se opravdu chybí a myslím si, že blog by pro mě mohl být tím správným krokem k tomu, abych se ke své zálibě opět navrátila.

Upřímně – ani teď přesně nevím, jakým směrem bych se zde chtěla ubírat. Zajímá mě hodně věcí od běhu přes šití, kreslení až po témata osobního rozvoje. Vím, že takových blogů je jen v Česku několik desítek, to mě ale momentálně netrápí. Chci tenhle prostor vytvářet hlavně pro sebe. A pokud se najde někdo, kdo to bude číst, bude to příjemný bonus.

Moje kamarádka mi včera při procházce totiž vnukla zajímavou myšlenku, a to, že bychom se pro náš další rozvoj měli zaměřit na to, co nás fascinovalo a co jsme rádi dělali v dětství. Není na co čekat. Pojďme do toho 🙂

 

M.